Je sobota podvečer. Video nahrává film o Davidovi, na který asi nebudu mít čas se podívat. Připravuji Křesťanskou vlnu na příští sobotu. Celé odpoledne jsem stříhal rozhovor, který jsem před týdnem natočil, poslouchal a upravoval předtočené příspěvky a hlavně vybíral písničky. Pořad je o otcovství a já jsem si usmyslel, že se v něm všechny písně budou nějak tohoto tématu týkat. Vybíral jsem je asi tři hodiny.

Teď už jen napsat scénář, natočit průvodní moderaci a pak to všechno seskládat dohromady. Snad to nebude moc dlouhé, slovo musí končit v 52. minutě a hudba v 57. Nevím, kde mám pořád ty pětimínutové písničky na konec pořadu brát.

Jdu do ložnice, kde se dá jako v jediné místnosti našeho panelákového bytu natáčet, Kvůli akustice. „Buďte teď pět minut zticha!“ křičím do bytu na své čtyři děti a manželku. Sednu na postel, vybalím nahrávací zařízení; hlavně správně propojit všechny dráty.

„Dobré ráno, milí posluchači, od mikrofonu Křesťanské vlny vás zdraví…“ „Prásk!“

Co to je!? Zvenku se ozývá jedna rána za druhou a křik. Před samoobsluhu se dostavili prkénkáři. Dělají takový rámus, že se v tom natáčet nedá. Jednou jsem je požádal, aby byli pět minut zticha, ale dnes na to nemám sílu. Balím a jdu do koupelny. Ta je akusticky taky dobrá, ale hrozí v ní riziko, že někdo z domu zapne větrák, který pak bude několik minut hučet.

„Dobré ráno, milí posluchači, od mikrofonu Křesťanské vlny …“

Hurá, povedlo se, všichni v bytě byli zticha, větrák nehučel. Teď to propojit s počítačem, stáhnout, sestříhat… Rutinně provádím ty tisíckrát vykonané operace.

Musím vyčistit paměť nahrávacího zařízení, v pondělí jedu do Prahy natáčet. Mažu tedy všechny staré nahrávky, které v přístroji mám. Teď už jen odpojím nahrávací zařízení a můžu začít pořad sestavovat. Stáhnu si znělku a hledám moderaci, kterou jsem před chvílí natočil a sestříhal. To snad ne! Ona tu není! Smazal jsem ji, když jsem čistil přístroj od starých příspěvků. A v počítači jsem ji neuložil. Takže znovu – jdu nejprve do ložnice – prkýnkáři stále hlučí. Obsazuji tedy koupelnu a modlím se, aby nikdo v domě nešel na záchod a nezapnul ventilaci. Povedlo se. Sedám k počítači a znovu dělám, co jsem už jednou udělal. Kolem devátě večer je hotovo. Ještě pořad vypálit na CD, popsat, vypsat hlášení o použitých písních, udělat kopii bez písniček na rozhlasový web, připravit jednu kopii pro TWR a celý pořad kvůli kontrole poslechnout, zda se v něm neukryl nějaký šotek. O půl jedenácté končím. Díky Pane, začíná mi víkend.

Petr Vaďura (Živé slovo 4/2007)

Chodí k nám do sboru už mnoho let. Je to blázen, přesněji řečeno nemocný člověk – schizofrenik.Chová se různě, podle toho, jak s ním jeho choroba zápasí. Někdy se modlí, jindy pláče, občas během shromáždění silně vyrušuje, většinou je však tichý a klidný.

Jednou dostal náš sbor pozvánku od sousedního sboru, abychom spolu prožili společné shromáždění. Hostitelský sbor je velký, vše v něm funguje jako švýcarské hodinky a velmi se v něm dbá na bibličnost všeho, co se ve shromáždění koná. Probíhalo shromáždění s Večeří Páně. Tu se během modlitební chvíle postavil náš blázen a modlil se… za svého mrtvého otce, aby mu Pán Bůh umožnil ještě uvěřit a být spasen. „Amen.“ Znali jsme tyto modlitby za zemřelého otce a žijící matku – aby uvěřili. Mnohokrát jsme se pokoušeli mu vysvětlit, že se za mrtvé nemodlíme, protože… Ale vysvětlujte něco bláznovi. On chtěl, aby jeho rodiče patřili Pánu – proč by se tedy za ně nemodlil. A choďte za bláznem s teologií. U nás ve sboru jsme tedy tyto modlitby tolerovali ve víře, že Hospodin je milostivý a hledí k srdci. Jenomže teď se za svého mrtvého otce modlí tady, v tom z nejpravověrnějších sborů – a ještě při Večeři Páně!

Po shromáždění jsme se snažili starším hostitelského sboru vysvětlit, že ten člověk je blázen – tak ať se na něj i na nás nezlobí. Kývali hlavami.

Za několik týdnů se objevil dopis jistého biblického učitele z Ameriky, rozebírající herezi bující v našem sboru: modlitby za mrtvé. Naštěstí se našemu bláznu nedostal do ruky a my jsme jej s tichým povzdechem vyhodili do koše. Ano bylo by tak jednoduché se toho blázna zbavit. Stačilo by mu říci, že sem chodit nemůže, protože tohle je církev, ne ústav pro blázny. Jenomže ten člověk nám po každém shromáždění se slzami v očích děkuje: „Já jsem tak rád, že mezi vás smím chodit. Že vás mám. Mě nikde nechtějí a vy jste jediní, kdo mě přijímá, i když jsem blázen.“ No vážně, vyhoďte takového člověka! K čemu by pak vlastně ten náš sbor byl?

A že se modlí za mrtvého otce? To necháváme Hospodinu. Všichni však věříme, že jemu to nevadí. On přece dobře ví, kdo je blázen…

Petr Vaďura (Živé slovo 2/2008)

K mým oblíbeným filmovým režisérům patří Mexičan Alejandro Gonzáles Iňárritu, autor filmů Amores perros a Babel. Nedávno jsem viděl jeho další film 21 gramů. Položil mi otázky, na které stále musím myslet.

Jednímz hrdinů je bývalý zločinec, zloděj a narkoman, kterého hraje Benicio Del Toro. Jeho život po propuštění z vězení proměnila konverze ke křesťanství. Vidíme ho v jednom probuzeném sboru, jak promlouvá do duše mladému chuligánovi. Sledujeme jej na bohoslužbách, kde hlasitě vyznává, že Ježíš je jeho Pán a že má díky němu věčný život. Sledujeme jej při večeři doma, kde při jídle nutí svou maličkou dceru, aby nastavila bráškovi pravou ruku, protože on ji uhodil do levé a Ježíš nás přece učí nastavovat druhou tvář, dostaneme-li ránu do jedné. Pak ale dochází ke zlomu. Autem, o kterém věří, že mu jej dal Ježíš ke službě, přejede muže s dvěma maličkými dcerami. Z místa nehody ujede, a protože zraněným neposkytl včasnou pomoc, tatínek i obě holčičky umírají.

V následujícím ději režisér nemilosrdně proniká do nitra člověka, který se snaží sám sobě namluvit, že je jiný. Do tohoto zápasu zasahuje navíc pastor, který mu v rozporu s realitou cituje biblické úseky nabízející i v takové situaci naději. Hrdinu však napadají jiné, ty odsuzující, které mu jako vrahovi upírají nárok na věčný život. Pastor nad ním láme hůl, nicméně pomůže mu podvodně se dostat z vězení. Vrací se k rodině, ale žít normálně už nedokáže. Odchází do samoty a my se můžeme jen domýšlet, jaký je jeho další osud.

Co je to vlastně nové narození? Do jaké míry Pán Ježíš proměňuje toho, kdo se k němu obrací? Jak je možné, že křesťan, který se tolik snaží žít svou víru poctivě a důsledně, způsobí tolik zla? Otázky přicházejí a já se bojím odpovědí, abych si nepřipadal jako ten pastor z filmu: jako náboženský manipulátor a podvodník. Vlastně me napadá jen jediná odpověď, která není křesťanským klišé: vždycky být pravdivý, na nic si nehrát a nic nepředstírat.

Ano, vím to už dávno: pokud ze sebe křesťana dělám, nikdy mi to nevydrží déle než pár měsíců či let. Neumím se dlouhodobě stylizovat do někoho, kým nejsem. Neumím v sobě vyrobit přívětivost, toleranci, odpuštění, dobrotu, tichost… Neumím se trvale chovat zbožně. Vše mě naopak táhne kamsi dolů. Jenomže já také vím, že je zde i druhá cesta – pomalá, neefektní, ponižující. Je to cesta nového narození a pomalého růstu. Kolik let trvá nově narozenému děcku, než dospěje? Deset, dvacet, víc? Když se dítě chová jako dospělý, usmíváme se, když se tak chová puberťák, je nám trapně. Když ale nezralý křesťan hlučně a sebejistě dává najevo, kým je, chválíme ho jako příkladného věřícího. Ovšem jen do první nehody, kterou vše příkladné a papírové křesťanství končí.

Ve filmu 21 gramů je scéna, kdy hrdina po propuštění z vazby navštíví zase svůj křesťanský sbor. Všichni kolem něj zpívají, že Ježíš je jejich radost. On stojí a nezpívá. Z první řady se k němu otočí chuligán, kterého na začátku filmu tak horlivě evangelizoval. Je jasné, že nakonec uvěřil, ale teď má v očích otázku: „Tak jak to tedy vlastně je?“ No vážně, jak?

Petr Vaďura (Živé slovo 4/2007)

Dnes ráno přinesla internetová zpravodajství tuto zprávu:
Bezdomovce v kontejneru rozdrtil lis popelářského vozu
Muže, který přebýval v kontejneru na papír u zimního stadiónu v Tachově, zřejmě v pátek ráno rozdrtil hydraulický lis, když byl i s obsahem velkoobjemové popelnice vysypán do kukavozu. Policie v Tachově smrt bezdomovce vyšetřuje.

„Z dosud zjištěných skutečností vyplývá, že ke smrtelnému zranění muže došlo při vysypání a následném lisování odpadu v kukavozu,“ upřesnila mluvčí policie Vladislava Čejková.

Policie zjistila, že jde o tachovského pětadvacetiletého bezdomovce. „Jeho zranění byla neslučitelná se životem,“ potvrdila mluvčí záchranné služby Lenka Ptáčková.

Muž v kontejneru zřejmě nocoval. Pracovníci svozového vozu nádobu podle informací prohlédli, ale nikoho neviděli, a tak kontejner přemístili na vůz. Když uslyšeli výkřik, lis zastavili a šli se podívat, co se děje. Pro bezdomovce už ale bylo pozdě.

Zpráva byla zveřejněna ráno, ale odpoledne už na obrazovkách počítačů nebyla. Vždyť od rána se toho tolik stalo! A jeden bezdomovec, ten přeci nikoho nezajímá. Snad jen to rozdrcení v kukavoze je zajímavé, ale jinak…

Jakmile jsem si zprávu přečetl, volal jsem na policii:

„Prosím vás, nebyl to náhodou Koloman?“

„Byl. Vy jste ho znal?“

„Ano, ale jen trochu. Děkuji.“

Koloman se jmenoval Koloman David, přičemž to David bylo příjmení. Poznal jsem ho krátce po našem přestěhování do Tachova, když jsme začali spolupracovat s Dětským domovem. Tehdy jsme každoročně brali několik dětí na naše letní tábory – a Koloman byl jedním z nich.

Co o něm vím? Že se mu nedalo moc věřit. Nebylo se co divit, vždyť se ho zřekli vlastní rodiče a on vyrůstal ve smečce dětí, v níž ten slabší neměl šanci. Potom vím, že hrál fotbal – prý dobře. A měl smutné oči. Po odchodu z Dětského domova (vyučil se tuším zedníkem) páchal trestnou činnost, jejíž povahu jsem nikdy nezkoumal. Dvakrát byl ve vězení, kde byl surově zmlácen, takže když se z výkonu trestu vrátil podruhé, nebyl zcela normální. Žil na ulici, v parcích, na autobusových zastávkách. Nikdy nepracoval a domnívám se, že ani pracovat neuměl. Neříkám to dobře – spíš to prostě nedokázal. Neumím to vysvětlit, ale bylo mi jasné, že Koloman nikdy pracovat nebude. Abych mu nekřivdil – občas někde někomu vypomohl, čas od času nastoupil i do nějaké práce, ale vydržel tam nejvýš den. Chvíli bydlel na ubytovně, odkud ho však v důsledku jeho psychických potíží vyhodili. A mně říkal: „Péťo.“

Chodil k nám pro jídlo. Byli jsme domluveni, že si může přijít každou sobotu a neděli pro oběd. Kupoval jsem mu sekanou, sýr, špekáčky a půlku chleba. Nic jiného nechtěl. Můj přítel a bratr v Kristu Jiří jej z křesťanské lásky brával dokonce i k sobě do bytu, ale jeho sousedé si na něj stěžovali, takže málem přišel o podnájem. Pomáhali mu však i druzí, věřící i nevěřící. Jednou Koloman navštívil i nedělní bohoslužby v našem sboru, ale nevím, zda je vnímal. Když tam nebyl, občas jsme se za něj modlili, protože jsme byli z jeho existence nešťastni. Jak mu pomoci? Ani v Kotci, nízkoprahovém zařízení pro závislé, mu nedokázali pomoci. Vím, že jsem se ptal Hospodina: „Pane, jsi schopen nějak jeho existenci změnit?“ Jednou jsem ve sboru řekl: „Pro něj by bylo nejlepší, kdyby zemřel,“ protože jsem si neuměl představit, jak by mohl důstojně žít. A dnes ráno se to stalo. Nevím zda to pro něj bylo to nejlepší; za svá tehdejší slova se stydím.

Jakou cenu má lidský život? Jakou hodnotu má život bezdomovce? Byla pro Kolomana možná i jiná cesta? Nebo mu takový život dal Pán a na nás není se proti tomu bouřit? A nebyl zde Koloman kvůli nám? Co jsme pro něj mohli udělat – a neudělali? A to, co jsme udělali, bylo to dost?

Dnes jsme byli celá rodina smutní. Syn Matouš mi řekl: „Byl to první blízký člověk, který mi zemřel.“ Myslím, že to vystihl. Byl to blízký člověk, byť jsme si s ním nevěděli rady. On měl nás a my jeho. Bude nám chybět. A to jsme se něco nanadávali, když na nás zvonil ráno v šest nebo v jednu hodinu v noci.

„Chudé vždycky máte s sebou, ale mne ne vždycky míti budete,“ řekl kdysi Pán Ježíš. Ano, chudí k nám patří. Ne jako cíl našich misijních tažení, nýbrž jako naši bližní. Proto nám Koloman chybí.