Studentskou soutěž v tvorbě plakátů nazvanou „Živé vzpomínky – Děti v době holocaustu“ vyhlásily už v roce 2010 společně izraelský Památník Jad Vašem v Jeruzalémě, Evropský institut odkazu šoa v České republice a památník Mémorial de la Shoah (čti: šoa) z Francie. Z našich vysokých škol se do ní zapojily čtyři: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Vysoké učení technické v Brně a Západočeská univerzita v Plzni. Ze šestnácti vítězných prací jich sedm vytvořili právě čeští studenti, přičemž dvě naše studentky obsadily první a třetí místo. Výstava měla vernisáž minulý týden v Muzeu romské kultury v Brně a tento týden byla zpřístupněna také v Památníku Terezín, dále v sídle Evropské komise v Bruselu, v budově OSN v New Yorku a na dalších asi 90 místech světa.

„Žid není můj kamarád.“ Tuto větu musela mnohokrát opsat za trest dívka, která navzdory rasovým zákonům nechtěla přestat kamarádit se svou židovskou spolužačkou. Vidíme linkovaný papír popsaný oněmi zlými slovy, která se na několika místech rozpíjejí v slzách nešťastného děvčete. Tak vypadá vítězný plakát Veroniky Novákové. Procházím výstavním sálem Muzea romské kultury v Brně a přemýšlím nad tím, co se dělo v myslích studentů, pro které je holocaust už jen jedna kapitola z dějepisu. Na co myslí jeden ze zakladatelů Muzea romské kultury Karel Holomek, jehož mnozí příbuzní se stali obětí romského holocaustu?

Z momentálního vývoje nejsem příliš nadšený, protože řada úkazů ukazuje, že není všechno tak zcela jasné. A to i ze strany autorit. Něco se tu pokazilo a není to zrovna nejpříjemnější pocit. A co se tu ukazuje je zase pozitivní. Mladí lidé jsou pro mě jakousi zárukou, že se tyto smutné události nebudou opakovat.

Díky vítězství v soutěži se Veronika Nováková z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně dostala na týdenní studijní seminář do jeruzalémského Památníku Jad Vašem, kde se spolu s dalšími studenty z Česka, Francie a Izraele zabývali vztahem umění a holocaustu. Co jí tato zkušenost dala?

To byl velký zážitek pro nás pro všechny, kdo měli možnost se toho zúčastnit. Je to taková velké výzva, protože jsem se té tématice míň věnovala, takže určitě je to oživení mého dlouhodobého zájmu.

Holocaust si většinou spojujeme s tragickým osudem šesti miliónu evropských Židů, kteří byli povražděni během druhé světové války. Málokdy však zaznívá, že stejně jako Židé byli bez jakéhokoli provinění a pouze z rasových důvodů systematicky vražděni i evropští Romové. Nápisy „Cikáni do plynu“ tak odkazují k tomu nejzrůdnějšímu chování, kterého se člověk může vůči druhému člověku dopustit. Právě proto bylo prvním místem, kde se u nás výstava představila, Muzeum romské kultury. Výchovný rozměr celé akce potvrzuje i hlavní organizátorka výstavy Tereza Knapová z Evropského institutu odkazu šoa v Praze:

Myslím, že to ponouklo účastníky k tomu, aby zapřemýšleli nad tím současným stavem, nad tím, co se děje v dnešní společnosti v konotaci vzrůstajícího extremismu a samozřejmě to byla i dobrá příležitost k tomu, aby se potkali se svými vrstevníky z Francie a z Izraele a aby mohli srovnat svoje zážitky a vůbec celé to téma.

Příležitost zamyslet se nad aktuálností tématu šoa mají všichni, kdo se na výstavu Živé vzpomínky vypraví. V Muzeu romské kultury v Brně bude k vidění do 26. února, v Památníku Terezín do 30. dubna.

Podcast: Play in new window | Download (Duration: 2:48 — 982.5KB) | Embed

Slezská diakonie zachraňuje lidské životy. Tato organizace, jejíž zřizovatelkou je Slezská církev evangelická, provozuje už od roku 2003 službu nazvanou Tísňová péče Dorkas. Díky ní se mnoha seniorům v Moravskoslezském kraji dostalo po infakrktu či jiné vážné nehodě včasné lékařské péče.

Paní Hana z Ostravy je seniorka, žije sama a do tísňové péče Dorkas se přihlásila „pro jistotu“. Technici nainstalovali zařízení a jí samé dali na ruku náramek s důležitým tlačítkem. Neuběhlo ani čtrnáct dnů a paní Hana pocítila svíravou bolest na hrudi. Okamžitě zmáčkla knoflík a nahlásila svůj stav. Díky upozornění z ústředny přijela záchranka včas a paní Hana přežila svůj první infarkt. Situace se ještě dvakrát opakovala a pokaždé zasáhly pracovnice Slezské diakonie včas. Paní Hana tísňové péči Dorkas vděčí za svůj život. Na jakém principu zařízení funguje? Vysvětluje zdravotní sestra Marie Tomisová: 
Při zmáčknutí tísňového tlačítka systém přenáší na náš dispečink hlasový signál a my slyšíme člověka, který hovoří z prostoru,  co se stalo. Obyčejně upadl nebo má nějaké zdravotní problémy a v tom případě voláme buď pohotovostní službu nebo lékaře nebo přivoláme rodinu, souseda, podle toho, u koho má klíče.
Součástí zařízení je také pohybové čidlo umístěné v bytě klienta. Pokud během dvanácti hodin nezaznamená pohyb, pracovnice tísňové péče ihned klienta kontaktují, aby zjistily, proč se po bytě nepohybuje. Marie Tomisová však popisuje ještě jednu službu, kterou tísňová péče Dorkas zabezpečuje:
Když odchází uživatel dejme tomu do lázní nebo jde k dceři, k synovi, stiskne tlačítko s uzamčeným zámkem, tím pádem se systém zablokuje, a v případě, že by do toho bytu se někdo nepříslušný vloupal, tak nám to ukáže na obrazovce, že je tam cizí pohyb, a my okamžitě upozorňujeme rodinu, policii.
Pokud se klient tísňové péče Dorkas cítí osamělý nebo mu není dobře, může kdykoli zatelefonovat do ústředního dispečinku, kde se mu věnuje pracovnice Slezské diakonie. To jsou nejčastěji zdravotní sestry, které ukončily svou profesní kariéru, ale chtějí i v důchodu pomáhat druhým lidem. Proto neudivuje, že součástí smlouvy s klienty je i zajištění pravidelných dotazů na jejich zdravotní a psychický stav. A co na této službě Slezské diakonie klienti nejvíce oceňují?
Všichni říkají, že mají jistotu okamžité pomoci, že jsou klidnější, spokojenější a rádi, že můžou zůstat nadále ve svém bytě, že nemusí do nějakého jiného sociálního zařízení. A taktéž i rodinní příslušníci jsou spokojeni, že vědí, že pokud se něco stane, že bude mít jejich rodič okamžitou pomoc.

Tísňovou péči Dorkas oceňují nejen senioři, ale také lidé imobilní a všichni, jejichž zdravotní stav může být ohrožen náhlými kolapsy, pády či jinými rizikovými stavy. Služba sídlí v Ostravě Nové Vsi a zájemci o ni mohou získat informace na telefonním čísle 596 613 513. 

Podcast: Play in new window | Download (Duration: 2:59 — 1.0MB) | Embed

Pro vsetínské bezdomovce je slovo ELIM synonymem naděje. Občanské sdružení toho jména totiž pomáhá především lidem bez domova. Založili je už před řadou let členové vsetínského sboru Církve bratrské a vedle práce streetworkerů se sdružení zaměřuje hlavně na provoz nízkoprahového denního centra. Jeho cílem je snížit sociální a zdravotní rizika související s životem na ulici a motivovat osoby bez přístřeší k řešení jejich neutěšené situace. Mezi vsetínské bezdomovce nás ve svém příspěvku zve Petr Vaďura.

Najít nízkoprahové denní centrum Elim ve Vsetíně pro mě nebylo tak jednoduché, ovšem zdejší bezdomovci je nacházejí celkem snadno. Stačí zamířit do místní části Rokytnice a najít vchod skrývající se v zadní části domu služeb Kotovo. Právě sem přichází alespoň jednou týdně několik desítek vsetínských bezdomovců setkat se s lidmi, kteří s nimi stále jednají slušně a s úctou. Okamžitá kapacita denního centra je osm klientů a zařízení je v provozu ve všední dny dvě a půl hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne. Proč klienti vlastně do denního centra přicházejí? Na otázku odpovídají oni sami.
Celý příspěvek →

Podcast: Play in new window | Download (Duration: 2:45 — 965.2KB) | Embed

Většina z nás tráví Štědrý den doma. Jak jej však prožívají lidé, kteří domov nemají? Pro odpověď si zajedeme do Brna, kde štědrovečerní večeři organizuje Armáda spásy.

Vánoce nám všem připomínají, jak důležití jsou lidé stojící na okraji společnosti. Josef s Marií byli svým způsobem bezdomovci odkázaní na pomoc svých bližních. Snad proto jsme během vánočního času víc než jindy ochotni pomoci lidem v nouzi. Dokazuje to i vánoční sbírka Armády spásy, která probíhala od začátku prosince až do včerejška v Brně. Do jihomoravské metropole se vypravil náš kolega Petr Vaďura, aby nás mohl o Vánocích s Armádou spásy informovat.
Celý příspěvek →

Podcast: Play in new window | Download (Duration: 2:54 — 1,019.6KB) | Embed

Jednota bratrská patří k nejstarším církvím působícím na našem území. V minulosti zakusila velké pronásledování a ani v moderních dějinách se jí nevyhnuly problémy. Koncem 90. let minulého století se tato církev rozštěpila a část jejích věřících odešla do Českobratrské církve evangelické. Některé sbory tehdy úplně zanikly. Byl mezi nimi i sbor pražský. Před deseti lety však v hlavním městě vznikl sbor nový, který chce sloužit především lidem žijícím v jeho okolí. Zítra proběhne velká narozeninová oslava sboru, při které bude mít premiéru i dětský muzikál Popelka. Dětem se totiž členové sboru věnují nejvíc. 

Pražský sbor Jednoty bratrské zahájil svou činnost v roce 2001; původně měl sloužit studentům z jiných měst. Postupně se z něj stalo společenství, které vedle nedělních bohoslužeb a biblických hodin nabízí i celou řadu dalších aktivit. Sbor sídlí v Praze Jinonicích v obyčejné vile. A zde nás už očekává správce a druhý pastor sboru Richard Kraus.

Dobrý den, pojďte dál.
K vašemu sboru patří nejen vila, ale i tady ten mobilní dům. Co to vlastně je?
Je to dřevostavba, kterou jsme koupili za účelem vybudování hlídacího koutku pro děti z našeho okolí, pro maminky, které sem dávají děti hlídat, když si potřebují něco zařídit. Můžeme se tam podívat.

Vcházíme do mobilního domu. Můžeme se podívat, co zde děláte?
Dítě: Vyrábíme knížku.
Učitelka: Dneska budeme vyrábět knížku a takovou koláž. Děti budou vystřihovat a lepit obrázky.

Pane Krausi, jaké děti sem vlastně docházejí.
Docházejí sem děti rodičů jednak od nás ze sboru, ale také některých sousedů a sousedek a některých členů mateřského centra, které tady také provozujeme.

Samotný sbor ale sídlí ve vile, tak se půjdeme podívat do ní.
Dům jsme koupili v roce 2001 původně jako kancelářské zázemí sboru a také jako byt pro kazatele a jeho rodinu, nicméně přestavbami a úpravami jsme z něj udělali místo, kde je modlitebna a zároveň prostor pro mateřské centrum a další kluby pro práci s dětmi a s mládeží.

Tady vidím, že je dokonce bazén.
Je tam sauna, je tam čtyřmetrová trampolína pro děti a je tam také volejbalové hříště, které jsme si sami udělali s velikými ochrannými sítěmi, aby nám míče nelétaly k sousedům.

V domě jsou dvě klubovny, tak se půjdeme podívat do té jedné. Klubovna je pěkně zařízená, samé pohovky – to je vidět, že se zde scházejí mládežníci.
Tady provozujeme každý čtvrtek a pátek kluby pro mládež a také se dělíme o klubovnu s dorostem. Máme tady šipky, máme tady pohovky, lenošky. Někdy si promítneme nějaký film.

Jaký je vlastně smysl všech vašich aktivit? Mateřské centrum, práce s mládeží, s dětmi…
Hlavním cílem je navázat s těmito lidmi osobní vztahy, aby na nás mohli vidět, jak my žijeme s Bohem a zatoužili po tom.

Koukám, že zde je také aparatura s notami, což – předpokládám – je partitura muzikálu Popelka. 
Přesně tak. My jsme moc rádi, že ho můžeme představit veřejnosti. Už loni manželé Deylovi udělali muzikál také na pohádkové téma, byla to Sněhurka. Rádi bychom oba tyto muzikály v budoucnu převedli i do filmové podoby.

 V průběhu slavnostního shromáždění u příležitosti desátého výročí vzniku sboru Jednoty bratrské v Praze nezazní jen hudba a vzpomínky na uplynulé akce, ale bude se i plánovat. Členové sboru Jednoty bratrské v Praze totiž věří, že je před nimi ještě bohatá budoucnost a že mají svým spoluobčanům co nabídnout. 

Podcast: Play in new window | Download (Duration: 2:59 — 1.0MB) | Embed