Dnes budeme mluvit o instituci manželství, které Napoleon kdysi přirovnal k dobývané pevnosti a tvrdil, že ti, kdo jsou venku, se snaží dostat dovnitř, a ti, kdo jsou vevnitř, se snaží dostat ven. Platí ještě tenhle jeho obraz? A jak se vlastně mění představa o rodině a manželství v moderní době? Ustojí klasická představa nerozlučného vztahu tlaky moderní společnosti, která přináší (kromě jiného) nepřeberné množství různých možností a nových začátků? Nachází se v krizi dnešní doba, nebo naopak klasický model partnerství muže a ženy?

Začněme suchými statistikami. V České republice se v současné době rodí více než 30 % dětí mimo manželství. Na 100 nově uzavřených manželství u nás připadá přibližně 65 rozvodů. 47 % párů uvádí jako příčinu rozvodu rozdílnost povah, 20 % neuvádí příčinu žádnou. Ročně se u nás rozvede více než 33 tisíc manželství. V důsledku toho přijde u nás ročně o jednoho z rodičů přes 20 000 dětí, protože děti má zhruba 70 % rozvádějících se párů. Průměrná délka trvání manželství je u nás 13 let. V České republice stejně jako jinde v západním světě dochází navíc k výraznému nárůstu soužití nesezdaných párů jako alternativy manželství. Prokázalo se, že četnost rozpadu těchto vztahů je ještě pětkrát vyšší než u sezdaných manželských párů.

Uvedená situace se jeví některým odborníkům (i běžným lidem) jako alarmující. Takže by s tím chtěli něco udělat. Od 12. února do dneška probíhala například v České republice řada akcí v rámci Národního týdne manželství. Většinu jich organizovaly různé křesťanské neziskové organizace a sbory. Jedním z odborníků, kterým leží na srdci stav manželství u nás, je klinický psycholog doktor Jiří Bauer.

Pořad si můžete poslechnout v archivu Českého rozhlasu zde.

27. ledna si každoročně připomínáme Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. A právě slovo lidskost bude v centru naší pozornosti. Lidé mají totiž pozoruhodnou tendenci chovat se někdy nelidsky.

V průběhu celých lidských dějin docházelo (a dodnes dochází) k činům, nad jejichž krutostí a často i zrůdností se doslova tají dech. V krvavé plejádě patří přitom významné místo holocaustu. Ten byl totiž něčím zcela specifickým. Poprvé v dějinách lidstva zde byli lidé vražděni průmyslově, za použití moderní technologie. Ze zločinů se stala ďábelsky promyšlená sériová výroba. Lidstvo tak udělalo velice vážný krok ve svém odlidštění. Co si s tím ale máme počít na počátku 21. století? Od skončení druhé světové války byly spáchány mnohé další zločiny. Jejich oběti jsme si včera připomínali. Jak se nás to vše týká? Na tyto otázky hledáme odpovědi s docentem teologické etiky Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jindřichem Halamou.

Pořad si můžete poslechnout v archivu Českého rozhlasu zde.

1. ledna 1977 bylo vydáno Úvodní prohlášení Charty 77. V jeho textu se mimo jiné praví: „Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.“ Náboženská svoboda a způsoby, jakými je možno této svobody dosáhnout, jsou hlavními tématy dnešních Výzev přítomnosti.

Jedním z prvních signatářů Charty 77 byl profesor Jakub Trojan. Jeho jméno patří k několika jménům duchovních, kteří se pod Chartu podepsali. Ačkoli její text nevyzývá k odporu proti státní moci, zaujali k němu mnozí křesťané socialistického Československa spíše rezervovaný nebo dokonce odmítavý postoj. A protože profesor Trojan působí na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy na katedře Teologické etiky, pozval jsem jej do dnešního pořadu jako hosta, abych s ním na toto téma promluvil.

Pořad si můžete poslechnout v archivu Českého rozhlasu zde.

28. prosince uplynulého roku začala islámská pouť zvaná hadždž. Do saudskoarabské Mekky se při této příležitosti sjely statisíce muslimů z celého světa. Nám Středoevropanům tento muslimský svátek nepřipomíná jen poslední putování proroka Muhammada, ale stává se pro nás podnětem k přemýšlení o blízkovýchodní problematice vůbec. Jednou z nejvážnějších otázek týkajících se tohoto regionu je vztah muslimů k židovskému státu a k Židům.

Popírání holocaustu je fenomén, šířící se jako mor světem. Čas od času se objevuje také jako součást rétoriky různých islámských politiků a učenců. Všeobecně známé jsou výroky íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda. Méně už se ví o tom, že podobné výroky zaznívají mnoho let i od různých palestinských politiků. Např. současný prezident palestinské autonomie Mahmúd Abbás už ve své dizertaci v roce 1982 tvrdil, že plynové komory nikdy neexistovaly a že nacisté zabili nepatrné množství Židů. Tyto své výroky korigoval teprve v roce 2006. Popírání šoa nachází úrodnou půdu také na různých univerzitách arabského světa. Profesor islámské univerzity v Gaze Hasan al Agha prohlásil v roce 1997 v televizním vysílání, že Židé využívají holocaust jako výnosný kšeft. To je prý příčinou toho, že stále nadsazují počty svých obětí. O popírání šoa v islámském světě napsala zajímavé pojednání do Křesťanské revue dr. Věra Tydlitátová, vedoucí Katedry blízkovýchodních studií Filosofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Věra Tydlitátová byla hostem pořadu Výzvy přítomnosti.

Pořad si můžete poslechnout v archivu Českého rozhlasu zde.