vlajka Švédska

Švédsko patří po staletí mezi bašty luterství, i když největší Švédská církev, ke které se hlásí 87% obyvatel, je dnes silně ovlivněna liberální teologií. 400 let byla tato církev státní, a to až do roku 2000. Švédská církev má jedno prvenství – už od roku 1960 v ní kněžské povolání vykonávají také ženy. Zákon o tom přijal švédský parlament už v roce 1958. Církev také bez problémů žehná homosexuálním párům. Dnes její představitelé hledají cestu k lidem, a tak se v ní můžeme setkat třeba s folklórními bohoslužbami, jak je zažila návštěvnice Stockholmu Zuzana Kalenská:

Byla zkomponována liturgie na bázi folklórních zpěvů s texty křesťanskými a celá shromážděná obec nacvičila tuto bohoslužbu. Účastnili se od nejmladších dětí až po nejstarší seniory. Šlo o to, že zpívali tradiční písně a tančili folklórní tance. Měli i svoje tradiční kroje. Nakonec všichni jsme se do toho tance přidali a odtancovávali jsme z toho bohoslužebného prostoru ven před kostel.

V dnešním Švédsku žili po staletí Vikingové, kteří měli své náboženství s bohy Odinem, Thorem a dalšími. V 10. století byla země christianizována a vzpomínka na pohanskou minulost zůstává dnes už pouze v oblíbenosti starého svátku letního slunovratu. Dávnou minulost si však v zemi stále připomínají – nedaleko Stockholmu se např. nachází pozůstatky starého města Birka:

Po dvou hodinách z okraje Stockholmu se dostanete na překrásný ostrov Birka, kterému dominuje kamenný kříž – ten keltský, ten, co má kamenný kruh okolo středu toho kříže. To bylo místo, kde jako první přijali křesťanství. Tam bylo velmi brzy království, takže potom tam bylo založeno první biskupství. Ten ostrov Birka je historicky významný pro Švédy, ale i pro návštěvníky je to úžasně zajímavé místo.

Vedle luteránů jsou ve Švédsku také katolíci, ortodoxní, letniční a baptisté. V zemi žije asi 60 000 muslimů, ale také hinduisté a příslušníci jiných náboženství. Jedná se především o přistěhovalce, kteří sem díky přejné imigrační politice mířili po dlouhá léta z celého světa.

Ve švédské Uppsale vznikl v roce 1983 první sbor církve u nás známé pod názvem Slovo života. A jaké dojmy z duchovní atmosféry v zemi má český turista? Odpovídá opět Zuzana Kalenská:

Na mě působilo jako vyloženě křesťanská země. Je pravda, že Stockholm je velmi multikulturní společnost, vidíte velké množství muslimů. Jsou tam muslimské čtvrtě s mešitami a podobně, ale většinové obyvatelstvo opravdu se ke křesťanství hlásí, i kdyby to nebyla ta aktivní účast každou neděli na bohoslužbách, tak stejně ti lidé jsou si vědomi svého křesťanského původu a křesťanské tradice. A na mě to působilo tak, že opravdu křesťanství sálalo z celého toho místa.

Jednou z největších zemí Evropské unie je Španělsko – země s tradičním náboženstvím a tradiční kulturou. Je to ale i země, která ve 20. století prožila krvavou občanskou válku a posléze několik desítiletý trvající autoritářský režim generála Franca. O temných stránkách španělské církve se od 60. let dozvídáme nejvíce od filmových tvůrců: režisérů Luise Buňuela a Pedra Almodóvara. Pro nás připravil portrét španělské církve Petr Vaďura.

Většinovou církví je ve Španělsku církev katolická. Přestože se ale 93% obyvatel ke katolicismu hlásí, praktikujících křesťanů je odhadem pouze 30 až 40%. Nad příčinami tohoto stavu se zamýšlí augustinián Juan Provecho:

Církev používá metody a formy předávání víry, které byly dobré pro 19. a 20. století. Je ale třeba i nových způsobů, nových metod, nové evangelizace. A potom v posledních letech socialistická vláda hodně útočila na církev – na to, že má možnosti učit náboženství např. ve školách. Církev se snažila bojovat proti potratům, eutanasii, manželství mezi homosexuály a takovým věcem. V tom nebyla tak úspěšná. Vedle toho ve Španělsku je v posledních pěti až sedmi letech tak veliká životní úroveň, že lidé mají všecko, proto poslední, na co myslí, je na Boha, protože sami se stali bohy.

V době španělské občanské války bylo v roce 1936 v republikánské zóně zmasakrováno nejméně 6000 kněží a řeholníků včetně 13 biskupů. Devět diecézí ztratilo více než polovinu kněží a pouhá příslušnost k církvi dávala důvod k popravě bez soudu. K těmto masakrům je třeba přičíst vypalování kostelů a klášterů i znesvěcování oltářů a hrobů. Po vítězství generála Franca získala církev mnohá privilegia, za což je dodnes silně kritizována. Jak ale říká Juan Provecho, v jedné oblasti je církev i dnes hodnocena pozitivně – v charitativní práci, a to především v péči o imigranty z Afriky:

Charita funguje vynikajícně, hlavně na jihu je velmi dobře organizována, protože přicházejí imigranté z Afriky, o které je potřeba se starat – co se týká přijímání těch lidí, ale potom i následné pomoci a péče, a hlavně péče duchovní.

Fenoménem známým po celém světě, jsou poutě do Santiaga de Compostela. Zde byly v 9. století objeveny údajné ostatky jednoho z Kristových učedníků, svatého Jakuba, který se španělsky jmenuje Santiago. Ten podle legendy působil ve Španělsku jako misionář, a když byl později v Jeruzalémě popraven, jeho tělo bylo převezeno právě sem. Santiago je od středověku jedním z největších poutních míst Evropy a po svatojakubské cestě sem přicházejí poutníci dokonce i z Čech. Co poutníky na cestě do Santiaga nejvíce přitahuje? Odpovídá Juan Provecho:

Ta cesta do Santiaga de Compostela, to je příležitost k zážitku, příležitost setkat se s lidmi z celého světa. Je to i náboženská záležitost, ale většina ji prožívá jako záležitost společenskou. Když si zajdeš trošku dozadu – deset, patnáct let – devadesát procent lidí sem šlo z náboženských důvodů. V posledních letech to je hlavně otázka kulturní – víc než polovina.

Podcast: Play in new window | Download (979.0KB) | Embed

Počty vyznavačů různých náboženství ve Spojeném království se podle různých statistik liší. Jasné je, že většina obyvatel, tedy asi 60%, se hlásí ke státní anglikánské církvi. Zhruba 15% obyvatel patří do ostatních protestantských církví, asi 13% je katolíků. Tradičně je zde ale i mnoho příslušníků jiných náboženství – muslimů, židů, sikhů i hinduistů. Zda se od sebe odlišují z hlediska náboženství jednotlivé části ostrovní říše vysvětluje teoložka Ivana Noble:

Odlišují docela významným způsobem. Třeba u Skotska bude hrát mnohem významnější roli skotská presbyteriální církev a takové základní prostředí bude mnohem protestantštější než v Anglii. Katolická církev v Severním Irsku a ve Skotsku je mnohem tradicionalističtější než v Anglii.

Ve Spojeném království dnes rostou společenství nekřesťanských náboženství, z křesťanských církví se zvyšuje počet katolíků a chrismatických protestantských společenství. Počty členů anglikánské církve se spíše zmenšují. Tato církev vznikla v roce 1533, když papež odmítl králi Jindřichovi VIII. rozvod. Dnes je rozšířena po celém světě, především v zemích bývalé Britské říše.  Jak ale podotýká Ivana Noble, anglikánské církve se v různých částech světa od sebe velmi odlišují:

Současná anglikánská církev je takové shromáždění mnoha církví v jedné církvi. Tam najdete nejrůznější proudy, které v tom lepším případě žijí vedle sebe, v tom horším případě na sebe narážejí. Ale ten největší problém se často netýká pouze britské anglikánské církve, ale třeba anglikánské církve v Africe, která žije často v muslimském kontextu, je mnohem konzervativnější a často vyhrožuje odtržením od celku anglikánských církví. Anglikánské církve v Kanadě nebo ve Spojených státech jsou zase mnohem liberálnější. Takže tohle je obrovské napětí, které tou církví prochází.

Píseň Charlese Wesleye nám připomíná, že  v Anglii se zrodily mnohé probuzenecké církve, jako jsou metodisté, baptisté, bratrské sbory a podobně. Jsou si Britové vědomi toho, jak významnou roli jejich země v náboženských dějinách sehrála?

Ano, jsou, a dokonce si jsou vědomi toho, jak významnou roli tyto církve hrály také ve společnosti. Třeba baptisté hodně usilovali o zrušení otroctví a toho si Britové jsou velmi dobře vědomi. Samozřejmě že Británie si prošla také náboženskými válkami, ale zajímavé je její osvícenství. Náboženství nebude tak radikálně popíráno, jako je tomu třeba ve francouzském osvícenství, bude mu vyčleněno určité místo. A bude tam hrát už velkou roli náboženská tolerance.  Proto také se vyznavači jiných tradic často stěhovali do Británie, protože tam našli možnost praktikovat svou víru.

Podcast: Play in new window | Download (1,010.6KB) | Embed

Slovinsko patří k zemím, ve kterých se výrazně projevuje sekularizace. 58% obyvatel se sice hlásí ke katolické církvi, proti tomu 10% obyvatel ale prohlašuje, že jsou ateisté, a 26% obyvatel na otázku ohledně své náboženské příslušnosti odmítlo odpovědět. V zemi žijí také ortodoxní křesťané, muslimové a na východě Slovinska protestanté luterského vyznání. Sekularizaci Slovinska popisuje i religiózní geograf Tomáš Havlíček:

Asi 15% obyvatel Slovinska navštěvuje pravidelně bohoslužby. V roce 2005 provedla EU šetření eurobarometru ohledně náboženského vyznání a víry v Evropě a z těch výsledků vzešlo, že ve Slovinsku pouze 37% obyvatel věří v Boha. V nějakou nadpřirozenou sílu věří 47% obyvatelstva a zbylých 16% nevěří ani v nadpřirozeno, ani v Boha – v tomto případě křesťanského.

Před druhou světovou válkou žilo v zemi asi 2 500 Židů. Vetšina z nich byla povražděna v šoa a mnozí, kteří válku přežili, byli po jejím skončen vyhnáni z Jugoslávie jako Němci. V roce 1953 byla ve Slovinsku zbourána poslední synagoga a Lublaň je jediným evropským hlavním městem bez synagogy. Židů v zemi žije 400 až 600. V roce 1999 byl po 58 letech opětovně jmenován vrchní rabín pro Slovinsko, který však žije v italském Terstu.

Další náboženskou menšinou, která to v zemi nemá snadné, jsou sunnitští muslimové. Hlásí se k nim asi 2,5% obyvaatel, ale v zemi nemají žádné mešity. V hlavním městě se pokusili džamii postavit už v roce 1969, kdy se to nepovedlo. Od počátku 90. let muslimové obnovili své snahy a dnes už je přes odpor veřejnosti alespoň schválen projekt. Ve Slovinsku je registrováno 38 církví a náboženských společností, ovšem jak říká Tomáš Havlíček, vztahy státu a církví úplně ideální nejsou:

Po vstupu Slovinska do EU v květnu 2004 došlo ve Slovinsku v náboženské sféře k ustanovení nového náboženského zákona, který mnohem více zpřísnil registaci těch jednotlivých společností státem. Jako by došlo k hlubšímu propojení státu a církve, než tomu bylo před tím. Tato kontrola měla samozřejmě odezvu i u obyvatelstva i v parlamentu a došlo tam k několika roztržkám. Ten zákon je neustále napadán a obecně je i proti duchu EU, která naopak chce oddělení státu a církve, zrušení kontroly náboženských společností ze strany státu.

Podcast: Play in new window | Download (0.0KB) | Embed

Slováky známe ze všech obyvatel Evropské unie nejlépe, protože jsme s nimi žili dlouhá desítiletí ve společném státě. Přesto v oblasti náboženské se od nás Slovensko výrazně odlišuje. Na rozdílnost české a slovenské religiozity jsem se zeptal faráře Evangelické církve a.v. Jána Šipky, který žije a působí v Plzni.

„Prvé, čo člověku udrie do očí, je asi ten nepomer ľudí v kostole. Na Slovensku kostoly sú plnšie, ľudia to náboženstvo majú v takom širšom povedomí, kresťanstvo je viac tradičné. Na druhej strane v Čechách kostoly sú poznateľne prázdnejšie, všeobecné povedomie ľudí o náboženstve je nižšie. Na druhej strane však  cirkev v Čechách je postavená do otázky sa s tým vysporiadať, kdežto na Slovensku žije z akejsi tradície a niektoré veci nemá potrebu domýšľať. Keďže český farár je nútený osloviť toho napol sekulárneho človeka, potrebuje nejakú reflexiu viery vyššiu než ten slovenský farár. Preto keď porovnáme napríklad literatúru, ktorá vychádza  na Slovensku a v Čechách, tak na Slovenku hovoríme: ,Keby nevychádzali české knižky, tak na Slovensku nemáme čo čítať.’“

Slovensko jako součást Uher mělo i v 17. a 18. století daleko svobodnější náboženské poměry. Právě sem mířily kroky mnoha nekatolíků, kteří museli po Bílé hoře opustit Čechy a Moravu. S tím souvisí také používání českého jazyka při evangelických bohoslužbách prakticky až do poslední čtvrtiny 20. století.

„V evanjelickej církvi kontinuita vývoja súvisela i s českou reformáciou. Biblia kralická sa používala veľmi dlho a na Slovensku ani nebola potreba prekladať biblliu do slovenčiny. Aj keď spisovná slovenčina bola uzákonená v roku 1843, evanjelíci naďalej konzervatívne zostávali pri kralickej češtine jako bohoslužobnom jazyku. Dokonca kancionál sa zachoval až do roku 1992, keď bol nahradený slovenským. Dovtedy sme spievali v češtine.“

Na Slovensku působily i v době socialismu církve, které byly v Čechách zakázané, nebo alespoň nepodporované, jako byla církev apoštolská nebo řeckokatolická. Jaké církve tam vedle dominantní římskokatolické církve působí dnes?

„Na Slovensku sa viacej drží tradičné církvi, jako evanjelická augsbuského vyznania, reformovaná alebo grékokatolická, pravoslavná církev je ešte pomerne dosť zastúpená, zatiaľčo menšie církvi sú skutočne oproti Českej republike výrazne menšie. V Čechách sa skôr darí misijne presadiť cirkvám civilnejšieho razenia, kdežto na Slovensku asi taký ten misijný priestor nemajú, keďže väčšina ľudí sa k nejakej tradičnej církvi hlási.“

Podcast: Play in new window | Download (0.0KB) | Embed

Řecko bylo od 15. století až do roku 1829 pod nadvládou osmanských Turků. Ortodoxní církev po celou tu dobu pomáhala Řekům uchovat si etnické, kulturní a jazykové dědictví. Proto jsou i dnes skoro všichni Řekové nominálními pravoslavnými. Muslimů je něco přes 1% populace a žijí hlavně v Thrákii. K menšinám patří také římští katolíci, protestanté a Židé. Skutečnost, že i dnes má pravoslavná církev na politický život Řecka vliv, dokládá i poznámka metropolity české pravoslavné církve vladyky Kryštofa:

„Stát řecký je jeden z posledních evropských států, kde parlament, president, ústavní činitelé mohou začít úřadovat po své řádné demokratické volbě jenom po požehnání arcibiskupa athénského.“

V Řecku je náboženská svoboda zaručena ústavou, která však také definuje, že převládajícím náboženstvím je zde pravoslaví. V praxi to znamená, že pro jiné církve je obtížné stavět např. kostely a vyvíjet veřejně misijní činnost. Z Řecka pocházeli slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj. Jaký k těmto světcům mají Řekové vztah nám opět řekne vladyka Kryštof:

„Řekové nezapomněli na svaté Cyrila a Metoděje. V Soluni vybudovali veliký chrám s velikou pozlacenou kopulí a každý rok se tam koná v květnu pouť. V řeckém jazyce existuje mnoho publikací, které jsou věnovány právě životu a dílu svatých soluňských věrozvěstů.“

Jednou ze zvláštností Řecka je hora Athos, která je řeckou ústavou považována za autonomní republiku. Tento mnišský stát je tvořen dvaceti mužskými kláštery. Podle legendy Athos navštívila Panna Maria, prohlásila horu za svatou a zakázala na ni vstoupit ženám i živočichům samičího pohlaví. Tato tradice se udržuje už více než 1000 let. Athos patří k duchovním centrům pravoslaví, kde se prý každodenně dějí zázraky. Zachovala se zde starobylá byzantská architektura, mnoho ikon i vzácných rukopisů. Nejstarší monastýr byl založen už v roce 963. Více nám poví opět vladyka Kryštof:

„Athos se pokládá za společenství lidí, kteří se stále modlí k Bohu a reprezentují původní křesťanství v podobě askeze, kterou křesťané začali vytvářet v Egyptě a Palestině. Monastyry se tam chovají republikánsky – mají svůj parlament, ve kterém zastupuje každý klášter igumen, a potom mají svou vládu, která má tři členy. Ten hlavní – presidet – se jmenuje protos a je volen na jeden rok. V současné době na Athosu žije 2500 mnichů. Řecko tam dodnes koná správu – je tam prokurátor a řecká policie. Do vnitřní správy athosské republiky prokurátor nemůže zasahovat, stará se jenom o to, aby tam bylo bezpečno a aby nikdo monachům neubližoval.“

Podcast: Play in new window | Download (941.1KB) | Embed