V poslední době jsem slyšel z více stran o nějakém nečekaném úmrtí. Pěkně fungující rodina a chvíli dospělý syn se nevrátí z výletu do zahraničí… Mladý oblíbený muž, táta malé holčičky, manžel s očekáváním dalších společných let společného rodinného života a náhle není… a život jde dál jako by se nic nestalo.
Tesco dál prodává, v kině Mže dávají film, sněží a chodí se do práce. Vše se snaží vypadat normálně, ale šokované rodiny a přátelé těch, kdo tak náhle odešli, chtějí křičet: „Lidi, tady je něco špatně! Copak se dá dál chodit do Tesca a do kina?“ Díky těm událostem v poslední době mě zase víc došlo, jak je ten náš život tady křehký a chatrný. A také si víc vážím každé chvíle se svými blízkými, protože náš společný čas jednou skončí. Je snadné nechat se přemoci iluzí, že můj svět, s mými dětmi ve 4.třídě, přáteli bydlícími za rohem, rodiči chodícími do práce, bude pořád stejný. Ale je to jen iluze. Realita je taková, že můj svět se mění. Děti rostou, rodiče stárnou, někdy se někdo odstěhuje nebo umře a i ten můj svět se jednou radikálně změní, až se uzavře kapitola mého pozemského života. Co bude dál, je na dlouhé vyprávění, ale už jen ten fakt nutí k tomu, že se snažím brát život vážně a i každou jednu chvíli přijímám jako dar.